FRANK REYNOLDS se stal členem Pekelných andělů v roce 1961. Svoje rané dětství strávil v Ozarských horách a ve třinácti letech byl poslán do reformní školy ve státě Washington a poté ho jeho sestra přivedla do Kalifornie. Od té doby žil převážně v San Franciscu a jeho okolí. Hraje na harmoniku, maluje a píše poezii.

MICHAEL McCLURE, „posluchač“ při sezeních s Frankem Reynoldsem je americký básník a dramatik, jehož hra The Beard (Plnovous) slavila úspěch v New Yorku. Mezi jeho knihy patří Hymns to St. Geryon, The New Book / A Book of Torture a Dark Brown.

Ukázka:
"Svoje úplně první dobrodružství jsem zažil při svý první jízdě s Pekelnými anděly. Na nic si nehraju, Michaeli, takhle to prostě bylo. Vím to, protože vzduch, země a všechno, se v mé mysli obrátilo k lepšímu. Jeli jsme po dálnici a naším cílem bylo jezero Bass kousek od Fresna v Kalifornii. Byl to víkend Dne práce v šedesátým prvním. Celkem tam bylo šest motocyklů z pobočky ve Friscu. Já jel na svým Limey Triumph. Cítil jsem se mimořádně skvěle, protože jsem jel s Pekelnými anděly. Nevšímali si mě a přitom jsem nebyl opomíjen. A zároveň tam byl jakýsi údiv. - Viděl jsem záblesk v jejich očích, když se na mě dívali: „Možná on může být námi doveden k dokonalosti.“ Dostávalo se mi toho pohledu od mnoha. Pokračovali jsme dál a dál po dálnici, zastavovali na čerpacích stanicích, ve stáncích s párky v rohlíku, říhali jsme po lahvích vína a váleli se v pšeničných polích a zamotávali jsme hlavu každému, kdo kolem nás projel. Byla to zatraceně krásná věc, pokud se na to někdo dokázal dívat z toho správnýho úhlu. Bylo to pro mě nové, všechno bylo nové, ale bylo to splnění mého snu a ve svém věku devatenácti let jsem byl připravený se do toho snu ponořit. Ačkoliv jsem nevěděl, kam mě ten sen dovede, ať jsem navždy zatracený, pokud jsem nebyl odhodlaný jít až na konec!
V té době panovalo mezi jednotlivými pobočkami Pekelných andělů napětí. Projeli jsme kolem Oaklandské pobočky kouřící spoustu trávy vedle silnice. Toho dne se všechno hýbalo, schylovalo se k akci. Hlavy nenávisti křičely: „JÁ JSEM NENÁVIST!“ A zdálo se, že to je i v mé hlavě. Odjeli jsme ze scény, kde Oakland postával mezi štíhlými choppery. Řidítka, která sahala až do nebe - šla mi z toho hlava kolem. A pak myšlenka na to, že bude sedm poboček Pekelných andělů u jezera Bass a SAKRA, ŽE TO BUDE SKVĚLÝ!
Byl Den práce a byli jsme tam. I když v tý době jsem neříkal My. Ale věděl jsem, že to tak má být. Byl tam kravál, nadávky, plivance, objetí, polibky, pití, zvracení, bití, čichání, zvýšené hlasy v nejhlubším hněvu jako představení intrikánské hry. AAHH, staré dámy, známé jako naše ženy - každá z těch, jež nesou jméno staré dámy, patří jen jednomu Andělovi. Každý Anděl se rozhlížel, sledoval jakýkoliv pohyb směrem k jeho staré a zároveň možná přemýšlel o tom, že by se zařadil do fronty na jednu z těch nádherných příchozích holek. Vyjel jsem na kopec s dvěma Satan"s Slaves, kteří k nám měli blízko a kteří s sebou měli jednu z holek. Když jsem čekal v řadě, zjistil jsem, že jich tam bude brzy mnohem víc. Byla dvojnásobně krásná, dvojnásobně krásná na duši.
Vousaté tváře a čas od času křupnutí a zvuk bandy ukazující jak by mohli spráskat kterýhokoliv z jejich členů. Nedlouho poté, co jsme dorazili do místního baru se všichni štamgasti vytratili. Barmani zůstali, aby nás obsloužili. Kapela se nám nelíbila a tak jsme začali pouštět písničky z jukeboxu a kapela hrála s nimi..."