DOTISK!

Jestliže se chystáte plánovat svou první trasu dál, než kolem komína, navěsit na vyleštěnou motorku nikdy nepoužitý stan, spacák a kufr spodního prádla, je tenhle průvodce ideální publikace pro Vás. Pokud znáte začínajícího motorkáře - cestovatele, máte pro něj ten pravý osvětový dárek!

Nová kniha Radka Fialy ale není vlastně klasickým průvodcem. Autor o ní píše:

"Na vlastních zážitcích a zkušenostech vám chci v knize vnuknout jednoduché moudro - cestování má být hlavně o radosti z objevování, přiměřeném dobrodružství a duševním pohodlí. A jen tehdy, nemáte-li podrobný plán, zmizí rázem většina důvodů se cestou stresovat a rozčilovat. Nemáte-li plán, nemůžete totiž někam nedojet. Nemůžete minout průvodcem vychvalovanou památku, nemůžete skončit ani ve špatné zemi. Naopak se vám otevře zcela nový svět kontinuálního překvapení a fascinace - a ještě budete před ostatními za dobrodruhy."

Prostě, nečekejte žádný návod "Jak se stát motocestovatelem od A do Z". Jde spíše o vtipné, fejetonově laděné povídání, které vám ukáže, proč se nebát vyjet, a hlavně, že cestovat se dá i bez toho, aniž byste měli plán jako při vylodění v Normandii. Prostě jeďte a užívejte si.

Ostatně, více napoví obsah knihy:

• Věnování
• Moudra na úvod
• Jak se z pedanta stane bohém
• Musíte být dobrodruh?
• Nenaplánujte závod
• Ideální cíl cestovatelského plánu
• Památky a jiný restaurační byznys
• Paradox pohodlí hotelového pokoje
• Každodenní malé kempové dobrodružství
• Proč je mapa důležitější, než navigace
• Jak využít domorodce
• Skútr proti Gold Wingu
• Jakkoli velký kufr lze nacpat k prasknutí
• Hitparáda nepraktických věcí
• O nebezpečí
• Nepořádejte jedoucí motosraz
• Zdánlivá samota samotného cestovatele
• Dobrodružství je vždycky trochu nepohodlné
• Proč se (ne)vydat daleko
• Nejlepší cestovatelská fotka
• Napište si cestopis
• Závěrem
• A ještě něco... 

Ukázka:

O nebezpečí

Marně vzpomínám, kdy bych na cestách po Evropě měl někdy intenzivní pocit nebezpečí. Strach o věci na motorce jsem měl možná jen na albánských hranicích, když nás obklopily malé děti a šmátraje po brašnách hledaly něco chabě připevněného, s čím by se dalo utéct.
Pár dní předtím jsme v malém bosenském příhraničním městě zašli na oběd do velmi lidové restaurace. Jelikož i ceny zde byly lidové a venku pršelo, s hostinou jsme nijak nechvátali. Až po více než hodině jsem začal hledat helmu a za dvě a půl vteřiny už stál venku u motorky s nevěřícím výrazem. Moje integrálka s velkými logy Harley-Davidson zůstala odložená na stolku vedle motorky, lákavě zářící svými karbonovými vlákny do ulice. To by mi přišlo zvláštní i někde v Benešově. Jak vzdálené od představ mých kolegů, že v Bosně vás budou chtít na počkání zamordovat. Ještě v momentě, kdy se s námi číšník z restaurace chtěl vyfotit u motorek na svůj telefon, jsem měl trošku strach, že fotka putuje jako tip na výdělek na nějaký loupeživý checkpoint před námi. Ale smiřte se s tím, že většina lidí to s vámi opravdu myslí dobře i na východě.
....

....
Ačkoli už jsem mnohokrát vyprávěl své dobré zkušenosti z cest po jihovýchodu, i před posledním třítýdenním výletem do Řecka mě kamarádi opět varovali, abych se přes Balkán nevydával sám. Některé země si zkrátka v hlavách západního Evropana jen tak image nezlepší. Pokud mají lidé kolem vás stále dramatické představy o zmizelých turistech v Albánii, vězte, že právě tam jsem potkal snad nejmilejší lidi vůbec.
Jen co jsem přejel hranice a vydal se do hor, podivně vzrostla koncentrace kolemjdoucích či řidičů, kteří mi s úsměvem kynuli na pozdrav. Kousek za prvním městečkem u mě zastavila partička mládenců v otlučeném Mercedesu, což tedy nebyl úplně dobrý pocit, ale zajímalo je jen, zda nemám problém s motorkou. Načež mi popřáli hezký den a zmizeli.
Na albánském venkově na mě pak většinou všichni jen zírali, protože angličtinou tu nikdo nevládne. V horách jsem mnohokrát zastavil u kraje silnice a hleděl do dáli, načež se často odnikud vynořil Albánec. Trošku otrhaný, se zkaženými či chybějícími zuby, většinou následován stádečkem hospodářských zvířat. Přišel, a beze slova zíral, jak do kufru uklízím foťák. Nejdřív jsem pojal podezření, že pastevec číhá, kdy bude moct něco popadnout a zmizet ve křoví, nebo že aspoň bude s nataženou rukou loudit peníze. Ale nic z toho. S úsměvem odpověděl na pozdrav, a jelikož albánština mi moc nešla, omezoval jsem další komunikaci na gesto vstříc přírodě a následně vztyčený palec.
Také jsem často vyzvídal, jestli cesta je dál asfaltová nebo kamenitá a konzultoval trasu s prstem na mapě. Jediné, co zpravidla zajímalo Albánce, bylo, jestli jsem z Germánie. Jak jsem pochopil, Němec je pro albánského vesničana symbolem nezměrného bohatství. Životním snem mládence, s nímž jsem diskutoval nad jednou takovou vyhlídkou, je získat práci v Německu. S jeho znalostí dvanácti slov anglicky a dvou německých jsem mu popřál hodně štěstí a v kompletním oblečení z goretexu jsem si vedle něj, v ušmudlaném triku, svetru a gumákách, připadal zase jednou neskutečně bohatý."

Formát: B6 (menší A5), 111 stran, kvalitní křídový papír, pevné desky