Život na dvou kolech

EAN: 9788090463660
Kód produktu: Sjaak-Lucassen
Dostupnost: Na dotaz

Počet

Popis

Tato kniha vypráví příběh Sjaaka Lucassena, jenž strávil 5 let cestou kolem světa na sportovním motocyklu Yamaha R1.

Říkali, že je to nemožné. Říkali, že na sportovní motorce to neprojede. On to ale přesto dokázal. Sám, bez doprovodného týmu. Skrze pouště, bažiny, pralesy, stepi i vysoké hory.

Sjaak ujel téměř 250 000 km, navštívil 75 zemí a zažil nesčetná dobrodružství. Kniha Život na dvou kolech vám dává příležitost prožít s ním jeho maratónskou pouť. Se svými poutavými historkami okořeněnými humorem vás Sjaak dovede do nejvzdálenějších koutů naší planety.

Sahara

Napříč Saharou
Přejezd přes řeku ve vydlabaném kmenu
Ustavení rychlostního rekordu na největším solném jezeře světa
Stalinova Cesta kostí
Motorka jako příruční zavazadlo v ruském letadle
Výbuch dynamitu v Bolívii
Cesta na pašerácké lodi s kokainem
Dech beroucí krajina
Zamilován do venezuelské krásky
Fascinující kultury se zvláštními tradicemi
...a mnoho dalšího poutavého čtení!

Mapa - cesta kolem sveta

Pobřeží slonoviny

Ukázka:

Za vesnicí se objeví obrovská mračna. „Jak daleko je to na asfaltovou silnici?“ ptám se jednoho muže. „Dvanáct kilometrů,“ odpovídá. Risknu to a ujedu několik kilometrů, než narazím na velmi strmý úsek. Vypnu motor a s pomocí prvního kvaltu jako brzdy se klouzavě sunu dolů ze srázu.

Pod kopcem musím místním zaplatit 1000 franků - cca 2 eura, na údržbu "vozovky". V ceně je i pomoc s vystoupáním na kopec na opačné straně, jenže v půlce kopce je beznadějně uvízlé auto. Rozhodnu se vzít to oklikou, vtom ale začne silně pršet a já pod přístřeškem čekám, až přestane. Poté se s pomocí čtyř chlapů drápu do kopce skrz cestu vysekanou v křovinách. Zadním kolem se bořím hluboko do rozbahněné země, a protože se musím pokusit dostat se silou dopředu, zatímco je motor ve velmi nízkých otáčkách, neustále se vyřazuje rychlost a řetěz rachotí.

Kongo

Když konečně dosáhnu vrcholu, dopřeji si nejdříve opravdu zaslouženou pauzu, načež se vydávám vstříc poslednímu úseku, který, jak mi sdělují mí pomocníci, měří dvanáct kilometrů. Les kolem nabývá neuvěřitelné krásy, ale cesta, po níž jedu, mi nedovolí si ji plně vychutnat. Musím si setsakra dávat pozor při přejíždění prken mnoha mostů, protože před i za nimi jsou cesty posety výmoly a vyjetými kolejemi, doslova přetékajícími červenohnědou bahnitou břečkou. Dostat se přes ně mi dává pořádně zabrat. Aniž bych je předem zkontroloval, vjíždím přímo do kolejí a Er jednička poskakuje přes velké kameny, které tam lidé naházeli, aby se dostali z bahnitých kaluží, nebo před sebou ve vlnách hrnu kalnou vodu, sahající až k reflektorům.

Cesta utíká pomalu, když se konečně po dvanácti kilometrech dostávám ke stráni poseté velkými kameny. Snažím se držet motorku v pohybu, aniž bych musel řadit. Jde to dobře, dokud mě z rovnováhy nevyhodí velký balvan. Nakonec musím zastavit a snažím se, jak jen můžu, uvést Er jedničku znovu do pohybu. S nespokojeným rachocením to motorka zvládá do chvíle, než se s burácením motoru a prokluzující spojkou zastavuje.

Dávám jí chvilku oddech a pak se probojovávám až k náhorní plošině. Zaparkuji ve stínu a uvazuji uvolněnou spodní kapotáž lanem. Ptám se chlapů, co u cesty mění obložení spojky na své Toyotě Carina, jak daleko je to ještě k asfaltové silnici. „Dvanáct kilometrů...“

O jedenáct kilometrů dále přijíždím totálně zničený do Akaku. Náčelník mi dovoluje postavit stan hned vedle jeho domu (‚Paláce‘, jak je napsáno na zdi). Tento extrémně přátelský pán je oblečen v červeno-bílé pruhované vlněné Santovské čepici se střapci sahajícími mu až k pasu. I jeho se ptám, jak daleko je ta asfaltka. Odpověď není nikterak překvapivá: „Dvanáct kilometrů.“

Následujícího dne, po třinácti ujetých kilometrech a jednom pádu do bahna, draze zaplaceným jedním z blinkrů, konečně přijíždím k tolik vytoužené asfaltové silnici.

Ke konci odpoledne vjíždím do malého městečka jménem Buea, ležícího 1 000 metrů vysoko na úpatí čtyřkilometrové sopky, podle níž nese Kamerun své jméno. Po týdnu naprosté abstinence, tedy s výjimkou jednoho loku palmového vína z plastové láhve od pesticidů, si dopřávám čtyři velké láhve Amstelu a oslavuji tak skutečnost, že právě dnes, uprostřed džungle, jsem dovršil věku 40 let.

Guatemala